Informácie o autorovi

Andrić, Ivo

Dátum narodenia: 1892

Dátum úmrtia: 1975

Popis:

Ivo Andrić, srbský spisovatel, se narodil 9. října 1892 v bosenském městečku Travniku v chudé charvátské rodině, čtrnáct let poté, co Rakousko-Uhersko získalo na Berlínském kongresu právo okupovat Bosnu a Hercegovinu a ukončit tak v této národnostně, nábožensky a kulturně nesmírně složité oblasti čtyřsetletou nadvládu osmanské říše. Za gymnazijních studií v Sarajevu se Andrić aktivně zapojil do hnutí jihoslovansky orientované mládeže, jež později dostalo jméno Mladá Bosna, a začal literárně tvořit. Roku 1911 otiskl v časopise Bosanska vila svoje první básně. Po maturitě se na podzim 1912 zapisuje na univerzitu v Záhřebu, ale po roce přechází do Vídně a nakonec do Krakova, kde ho zastihuje zpráva o sarajevském atentátu. Zhruba ve stejné době mu v Záhřebu vychází sedm básní v generačním sborníku Charvátská mladá lyrika. Za prázdninového pobytu ve Splitu je Andrić zatčen a uvězněn pro podezření ze spoluúčasti na atentátu. Zážitky a dojmy z mariborského vězení zachytil v lyrických fragmentech, tvořících součást jeho prvotiny s ovidiovským názvem Ex Ponto (1918, česky 1919). Po tříletém věznění a internaci je nakonec amnestován a ocitá se v Záhřebu, kde se léčí z tuberkulózy a spolu s dalšími mladými literáty začíná roku 1918 vydávat časopis Književni jug (Literární jih).Záhy po skončení války a vzniku Království Jugoslávie přechází do Bělehradu a od roku 1920 až do přepadení Jugoslávie fašisty působí převážně v diplomatických službách. Vystřídal postupně královské konzuláty a vyslanectví ve Vatikánu, Bukurešti, Terstu, Štýrském Hradci (zde získává doktorát), v Marseille, Paříži, Madridu, Bruselu, u Společnosti národů v Ženevě, roku 1937 se stává náměstkem ministra zahraničí a roku 1939 vyslancem v Berlíně. Diplomatické povolání vykonává svědomitě i úspěšně, ale vlastní poslání vidí v literární tvorbě, v níž se až na malé výjimky po celý život vrací ke krajině dětství – k Bosně. Na počátku řady Andrićových povídek inspirovaných „kamenitou a ponurou zemí… zemí nenávisti a strachu“ stojí Cesta Aliji Djerzeleza (Put Alije Djerzeleza, 1920, česky 1962), po níž v letech 1924, 1931 a 1936 následují soubory nazvané prostě Povídky (Pripovetke). Druhý z nich vyšel roku 1936 a 1938 česky s názvem Mara milostnice. Po Hitlerově útoku na Jugoslávii v dubnu 1941 se Andrić vrací z Berlína do Bělehradu, celou dobu okupace žije v ústraní a píše svá nejrozsáhlejší díla: Travnickou kroniku (Travnička hronika, česky 1958, 1964 a 1987), višegradskou kroniku Most na Drině (Na Drini ćuprija, česky 1948 jako Most přes Drinu, 1987 jako Most na Drině ) a román o lakomci v sukních Slečna (Gospodjica, česky 1947 jako Slečna dělá peníze). Všechny tyto tři knihy vydává Andrić hned po osvobození 1945, kdy se také zapojuje do kulturního a politického života nové, demokratické a federativní Jugoslávie. Pět let působí jako poslanec v Bosně a Hercegovině, pak už až do smrti žije trvale v Bělehradě. Své dílo rozmnožuje ještě o další knihy povídek, o několik studií a esejů a novelu Prokletý dvůr (Prokleta avlija, 1954, česky 1961 a 1987). Andrićovy desetisvazkové sebrané spisy byly po autorově smrti (13. března 1975) doplněny o dalších sedm svazků. Vyšel v nich mj. nedokončený román Omerpaša Latas (1976, česky 1981), cyklus portrétních povídek Dům na samotě (Kuća na osami), rozsáhlý soubor myšlenek a postřehů Znamení u cesty (Znakovi pored puta), Andrićova tvorba lyrická, esejistická, kritická, cestopisná i deníkové záznamy. Česky vyšly v 60. letech 20. století dva menší výbory povídek – Cesta Aliji Djerzeleza (1962) a Žena, která není (1967) – a knížka pro děti Aska a vlk (1966); roku 1987 vyšel třísvazkový soubor, který vedle Mostu na Drině a Travnické kroniky přinesl pod názvem Vezírův slon rozsáhlý výbor povídek a novelu Prokletý dvůr.

Dílo Iva Andriće se už dávno stalo klasickou součástí zlatého fondu moderní srbské, bosenskohercegovské i charvátské literatury a dostalo se mu vysokých poct a ocenění nejen v Jugoslávii, ale i ve světě. Roku 1961 obdržel Ivo Andrić jako zatím jediný jihoslovanský spisovatel Nobelovu cenu za literaturu a patří dodnes k nejpřekládanějším autorům slovanského jihu