Informácie o autorovi

Černý, Václav (1905-1987)

Dátum narodenia: 1905

Dátum úmrtia: 1987

Popis:

Český literární kritik a teoretik, historik umění, komparatista, editor, bohemista a překladatel z románských jazyků. Jedna z nejvýznamnějších postav české kultury 20. století. Narodil se v Jizbicích u Náchoda. Studoval na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu v Dijonu, v letech 1924-29 češtinu a francouzštinu na filosofické fakultě 'Univerzity Karlovy' v Praze (žák Šaldy) 1930-36 sekretář 'Institutu slovanských studií' v Ženevě a docent literární komparatistiky na zdejší univerzitě. V letech 1936-9 docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1938-39 mimořádný profesor filosofické fakulty univerzity v Brně, za války středoškolský profesor na reálném gymnáziu v Praze. Zakladatel a v letech 1938-42 a 1945-48 vydavatel a redaktor významného kulturního časopisu 'Kritický měsíčník' (do okruhu stálých spolupracovníků patřili např. Patočka, Vojtěch Jirát (1902-1945) František Kovárna (1905-1952) či Eisner). Za německé okupace aktivní účastník národního odboje českých kulturních pracovníků proti fašismu, kvůli čemuž byl od ledna do května 1945 vězněn na Pankráci. V letech 1945-51 a 1968-70 profesor srovnávacích dějin literatury na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (kromě literatury se zabýval i ediční činností). V roce 1952 byl obviněn z vlastizrady, z pankrácké věznice se pro nedostatek důkazů dostal až po smrti Klementa Gottwalda (1896-1953). V letech 1953-61 vědecký pracovník kabinetu pro moderní filologii 'ČSAV', poté do roku 1968 členem komise pro soupis rukopisů při 'ČSAV'. Díky tomu v roce 1960 objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici rukopisy dvou dosud neznámých her barokního španělského dramatika Calderóna de la Barky, což mu zajistilo členství v prestižní 'Královské španělské akademii'. V letech 1968-69 se významně angažoval v demokratizačním procesu, v sedmdesátých a osmdesátých letech mohl publikovat pouze v ineditních edicích (např. v 'Petlici') nebo v zahraničí. V lednu 1977 byl jedním z prvních signatářů 'Charty 77'. V počátcích své tvorby byl ovlivněn hlavně učením Bergsona o intuici a tzv. "otevřené duši", které spolu s přitakáním romantické teorii titanismu ústí do koncepce osobitě pojatého socialismu a francouzského personalismu (hodnota jako výsledek svobodné aktivity individua). Později se výrazněji přizpůsobil tendencím existencialismu a zajímal se o charakteristické sepětí této filosofie s literaturou (Sartre, Camus, Orten či Bednář). Pro Černého, který sám sebe považoval za levicového intelektuála, byla otázka svobody, svobodného rozvoje osobnosti (zejména svoboda umělecké tvorby) přímo základní životní nezbytností. Koncem čtyřicátých let se v politické orientaci přiklonil k "svobodnému výhledu na všechny světové strany - východ i západ". Polemizoval s komunistickými ideology, obhajoval pluralitní demokratickou kulturu proti praktikám stalinismu. Autor subjektivních třídílných pamětí zahrnujících období od mládí až po sedmdesátá léta. Překládal zejména z literatury francouzské (Bergson) španělské (Ortega y Gasset, Cervantes y Saavedra) a italské. Zemřel v Praze.