Informácie o autorovi

Staňukovič, Konstantin

Dátum narodenia: 1843

Dátum úmrtia: 1903

Popis:

Psal se 18. říjen 1860, když na „Kalevale“, válečné korvetě carského ruského loďstva, poslušen přání svého otce admirála, vyplul na cestu kolem světa sedmnáctiletý námořní kadet Konstantin Michajlovič Staňukovič, pozdější proslulý autor povídek o moři a životě ruských námořníků. Na vojenskou službu neměl ani pomyšlení, chtěl studovat na universitě v Petrohradě, ale osud rozhodl, aby studoval na universitách života, jak to později výstižně pojmenoval Maxim Gorkij.
Sevastopolský rodák – ovzduší jeho rodného místa poznáváme v povídce Útěk, v níž líčí zážitky svého vlastního dětství – člověk s nesmírně vyvinutým smyslem pro „rovnost, volnost, bratrství“, se nemohl dostat do prostředí, které by víc zraňovalo jeho vrozený humanismus, než byly poměry v ruském válečném loďstvu poloviny minulého století. Tuhý dril, bití, bičování lanem, trestanecké lodi, otročení a ponižování, to byl úděl těch, kdo vytvářeli tradici ruského námořnictva. Zatímco prostý člověk odvedený k námořní službě v ní musel setrvat pětadvacet let, Staňukovič jakožto příslušník privilegované vrstvy mohl hned po skončení své první plavby, která ovšem trvala tři roky, odejít do výslužby, i když za cenu úplné roztržky s otcem. Tohoto privilegia ovšem nezneužil – to, co o poměrech na carských lodích napsal, ruským námořníkům všechno vynahradilo.
Povídkami ze života ruských námořníků Konstantin Staňukovič vlastně uzavřel svou literární dráhu. Po odchodu z loďstva a roztržce s otcem, po níž se octl zcela bez prostředků, napsal několik románů, ale teprve ve vyhnanství, kam byl pro svou činnost v revolučním hnutí poslán v roce 1884, si dokázal vybavit mnohem víc než jen dílem poetické, dílem dobrodružné zážitky svého mládí – dokázal vložit do svých povídek, byť i určených mládeži, drtivou obžalobu nevolnického zřízení a celého zotročovatelského, vykořisťovatelského systému, který svrhla až Velká říjnová revoluce.
Námořnické povídky Konstantina Staňukoviče se důstojně řadí k tomu nejlepšímu, co bylo o moři, a hlavně o lidech na moři napsáno. Autor píše o mnoha lodích, o mnoha lidech, ale je to vždycky totéž krásné i hrozné moře, krásní i hrozní lidé. Ač jsou to někdy příběhy smutné a dojímavé k pláči, nakonec vždycky proráží slunce, moře se uklidňuje, zůstávají lidé, tvrdí a stateční, radující se i trpící, ale hlavně doufající, do posledního dechu v sobě živící tu naději, kterou Konstantin Staňukovič v člověku optimisticky nalézá a s velkým spisovatelským uměním oslavuje.