Informácie o titule

Mluvící kámen

Autor Asimov, Isaac

Žáner: F&SF - SF (súbor poviedok)

Jazyk: Český

Rok: 1992

Popis:

...Sbírka Mluvící kámen vychází v podstatě z antologie Asimov´s Mysteries, z níž čerpá devět povídek - zbývající dvě jsou pak z The Best of Isaac Asimov - a je tématicky zaměřena na záhadu, ať už jde o vraždu, nebo jenom o hledání něčeho pohřešovaného. Vybrali jsme do ní ty Asimovovy povídky, které v tomto směru považujeme za nejlepší, skutečně nejlepší, a případným znalcům, kteří by mohli namítnout (a třeba právem), že by bylo lepší zařadit tu či onu na úkor některé z vybraných, nemůžeme než v duchu samotného autora odpovědět, že pravda je na naší straně, protože jsme to my, kdo antologii vydává... 

...První tři povídky antologie jsou kosmické detektivky, které spojuje postava doktora Urtha, překlédnutelného, ale výstředního vědce. K jeho osobě Asimov uvádí: "Určitou předlohou mi byl doktor Thorndyke z detektivek R. Austina Freemana, u něhož jsem obdivoval vědecký přístup k řešení zapeklitých případů. - A proč jsem se pustil do krimi příběhů, které se nemohou odehrát bez sci-fi pozadí? Zdálo se mi, že se tomu všichni autoři vyhýbají - jako by to bylo nevhodné, nebo příliš náročné - a připadalo mi, že zbytečně." A faktem zůstává, že Asimov obohatil žánr o skutečně dobré detektivní romány a povídky. 

...Titulní povídka Mluvící kámen představuje v podstatě anorganickou životní formu, o níž se v realitě dnes v laboratořích usiluje, ale její čtenáři se spíše zaměřili na citovou stránku, protože: "Po prvním zveřejnění jsem dostal dost dopisů, v nichž čtenáři projevovali o silíčka zájem, a v některých případech mi vytýkali, že jsem ho nechal chladnokrevně zahynout. Když teď čtu povídku znovu, musím uznat, že měli pravdu. Prokázal jsem nedostatek citu, protože jsem se příliš soustředil na jeho poslední záhadná slova. Kdybych tu povídku psal dnes, zachoval bych se k tomu ubohému stvoření laskavěji. Omlouvám se." 

K Umírající noci v pozdějších vydáních Asimov poznamenává: "Pointu tohoto příběhu znehodnotila skutečnost. V roce 1965 astronomové zjistili, že se Merkur kolem své osy přece jenom otáčí, byť je to zhruba jednou za padesát čtyři dny, a že tudíž nenastavuje Slunci jen jednu stranu. Co mohu dělat jiného než říct, že bych chtěl, aby astronomové dělali svou práci pořádně už od začátku. A jen kvůli tomu, abych vyhověl jejich vrtochům, nehodlám povídku přepisovat." 

Smrtící čerň, příběh, který mohou vychutnat především ti, co se vyznají v chemii, ale určitě nejen takový, považuje Asimov za urthovskou detektivku: "Původně to měla být další záhada v režii doktora Urtha, ale z komerčních důvodů to dopadlo jinak. Povídku jsem psal pro jiný, nový časopis a nechtěl jsem zavedené jméno opakovat. Teď mě to mrzí. Několikrát jsem si pohrával s myšlenkou, že příběh přepíšu tak, aby se protagonistou stal doktor Urth, ale nakonec zvítězila setrvačnost." 

Povídka Cožpak na jméně záleží? vyšla původně pod názvem Smrt medové blondýnky. Ale Asimov hned při druhém vydání název změnil: "Ne, to nebyl šťastný název, zněl moc lacině a podbízivě, jak jsem zjistil, až jsem jej uviděl v The Saint Detective Magazine. - A že to není sci-fi? To sice není, ale je v ní záhada a svým způsobem i věda." 

Povídky Ztroskotání u Vesty a Výročí považuje Asimov za neodlučitelnou dvojici. Je zajímavé poznamenat, že nejen dějově, ale i ve skutečnosti je dělí dvacet let. "První z této dvojice je vůbec první povídkou, kterou mi otiskli, a sama o sobě není záhadou, je spíš vyjádřením touhy chudého chlapce od chudšího břehu East River po hrdinském dobrodružství. Když od jejího uveřejnění uplynulo dvacet let, napadlo mě, že bych to měl nějak oslavit. A oslavil jsem to po svém - napsal jsem Výročí, které spolu se Ztroskotáním záhadou je. Budiž mi dovoleno, abych příliš zvídavě upozornil, že jsem původní ztroskotání nijak nepozměnil, abych si usnadnil zápletku ve Výročí." 

"Něco takového jsem vůbec nechtěl napsat," komentuje Asimov Minulost nemá žít, "ale přinutila mě k tomu životní zkušenost. Víte, když člověk dělá ve výzkumu sedm let...Prostě jsem se nechal unést, a já se nejsnadněji vyjadřuji, když napíšu povídku. Pokaždé doufám, že si mé kritiky někdo všimne, ale asi jsem málo úderný. Ostatně, ani za McCarthyho mě nikdo nevolal k odpovědnosti, když jsem napsal Cestu Marťanů. - A protože jsem velkým obdivovatelem Hannibala, Kartágo se dostalo do zápletky jaksi samozřejmě." 

Nekrolog je výbornou ukázkou černého humoru ve sci-fi. To je však názor náš, nikoli autorův. Ten k povídce uvádí: "Se zahanbením musím přiznat, že nápad na tuto povídku jsem dostal, když jsem v New York Times četl nekrolog na jednoho ze svých kolegů, také spisovatele sci-fi. Ptal jsem se tehdy sám sebe, zda nekrolog na mě, pokud vůbec vyjde, bude taky tak dlouhý." 

Nepochybně jedinečná ve své koncepci je Kulečníková koule, jak neskromně, ale věcně říká Asimov: "Je to jediná povídka, pokud vím, která využívá ke konstrukci záhady Einsteinovu všeobecnou teorii relativity. Zrodila se vlastně na 24. World Science Fiction Convention v Clevelandu v roce 1966, kdy mě, značně euforicky naladěného po obdržení ceny Hugo, požádal jeden nakladatel, abych mu do antologie nositelů tohoto ocenění napsal zbrusu novou povídku. Již v tom okamžiku mě napadlo pokusit se dotknout nedotknutelného Einsteina. Snad se to podařilo." 

Postavy pozemského detektiva Lije Baleyho a jeho pomocníka R. Daneela nejsou českému čtenáři neznámé - v češtině už před časem vyšly Ocelové jeskyně (The Caves of Steel). Oba protagonisté vystupují v povídce Zrcadlový obraz, jediné, kterou o nich Asimov napsal. "Po románech The Caves of Steel a The Naked Sun, které se těšily příznivé odezvě, mě mnohokrát vydavatelé žádali, abych napsal pokračování, v němž by vystupovali Baley a Daneel. Pokaždé jsem slíbil. A jednou jsem to zkusil. Jenže výsledkem byla jen povídka - asi jsem už neměl dost síly."...

© Vaneska, 2.10.2002, 1984