Informácie o autorovi

Harte, Bret Francis

Dátum narodenia: 1836

Dátum úmrtia: 1902

Popis:

Jeden z nejslavnějších amerických spisovatelů XIX. století, autor úspěšných povídek, které za jeho života pronikaly do nejvzdálenějšfch koutů světa, básník, diplomat, ale též naprosto neúspěšný dramatik a romanopisec, obyčejný poslíček telegrafní společnosti, nešikovný lékárník, který téměř zabil pacienta, a smolařský redaktor, který musel prchnout před čtenáři. 
Když jej Mark Twain nazval na prahu 70. let minulého století nejslavnějšfm mužem Ameriky, netušil, že právě ta veliká proslulost jej zahubí. Zatím, podobně jako Charlese Dickense při jeho cestě Spojenými státy počátkem let padesátých, Breta Harta při jeho turné transkontinentální železnic( po Americe vítaly a oslavovaly davy informované telegrafy o každé hodině jeho putování. Byla to vrcholná cesta jeho kariéry, ale znamenala zároveň konec. Autor, který Americe a celému světu vytvořil sugestivní obraz Kalifornie a jejich svérázných charakterů zlatokopeckých dob svého mládí, podlehl lákavé nabídce proslulého bostonského časopisu The AtlanticMonthly a přijal obrovskou sumu 10 000 dolarů ročně jen za přislib, že bude pro časopis psát povídky nebo verše nebo cokoli, k čemu jej jeho tvůrčí nutkání inspiruje. 
Bohužel tou dobou se již nejen Kalifornie jeho mládí téměř k nepoznání změnila a stala se spíš poklidnou zemědělskou oblastí, ale především se proměnil sám Bret Harte: studna jeho inspirace jako by byla vyčerpána. Redakci The Atlantic Monthly začaly dosti rychle unavovat Hartovy výtvory rozmělňující se značnou příměsí sentimentality někdejší úspěšná témata a smlouva na deset tisíc dolarů se již neobnovila. Hartova finanční situace vypadala stále neutěšeněji, přestože mu jeho jméno vždy zaručovalo odbyt i komerčně podbízivé tvorby. Když roku 1902 zemřel v Londýně, zanechal na dvacet svazků literárního odkazu nerovnoměrné hodnoty, avšak obsahující jádro, které mu přese všecko zaručilo místo mezi klasiky americké literatury kdesi na cestě k vrcholům Marka Twaina nebo Jacka Londona. 
Přestože budeme jeho osobnost navždy spojovat s barvitou atmosférou dob zlaté horečky, kdy se do Kalifornie hrnuly nejrůznější živly opojené představou amerického snu o okamžitém zbohatnutí a o možnosti popadnout své vlastni štěstí za zlaté rohy, neodpovídala Hartova osobnost žádnému z oněch rázovitých charakterů z jeho děl v poloze onoho otrhaného sympatického drsňáka zlatokopa užfvajicího kalifornský nemytý a nečesaný jazyk. Harte byl spiš typem uhlazeného džentlmena, který si našel pro svou pestrobarevnou a morálně často tak problematickou směsici kalifornských charakterů zvláštni laskavý a chápající přístup. Na Západ do San Franciska připlul se sestrou za ovdovělou matkou jako osmnáctiletý mladík. Nečekal ho tu žádný zvláštní úspěch ani jako učitele, ani jako redaktora. Zato zkušenosti z nové kalifornské skutečnosti zlaté horečky se mu hrnuly bohatou měrou do tvůrčí zásobárny jeho talentu, ať' to bylo v jeho přechodných zaměstnáních ozbrojeného průvodce dostavníků převážejících peníze a zlato, nebo učitele či zpravodaje místních novin v táboře. Potkalo ho tu to nejvzácnější, co se může spisovateli stát: poznal své postavy přímo v terénu, v drsném životě zlatokopeckých táborů, v jejich stanech, srubech, po hospodách a na rýžovištích. A tak se jeho zásluhou dostali do americké literatury nefalšovaní přestavitelé amerického lidu, kteří mohli sice připadat čtenářům s jemnějším vkusem, vypěstovaným třeba četbou Nathaniela Hawthorna nebo fantaskních příběhů Edgara Allana Poea, jako vulgární a urážející, ale nicméně to byly postavy vonící americkou, přesněji řečeno kalifornskou zemí: zlatokopové, kočí z dostavníků, kteří museli zvládnout číhající bandity, dobrodruzi, zahaleči a příživníci, prostitutky, lidé mimo zákon, lidé společností vyhoštění i příslušníci jiných ras, kteří se sem táhli v naději, že si polepši nejen hmotné, ale také společensky. 
Hartovy povídky chytily Ameriku za srdce. Ty ranější zůstaly dodnes klasickými díly americké a světové literatury: Štístko Tábora křiklounů, Zavržení z Poker Hatu, Plukovník Starbottle a krásná žalobkyně, Hoteliér od Velké strouhy a jiné a jiné. V průběhu let došlo v hodnocení povídek Breta Harta k paradoxnímu obratu. Zatímco povídka Štístko Tábora křiklounů v době svého vzniku (1868) údajně šokovala a byla označena jako umění, které pokřivuje realitu a činí ji daleko horši, než skutečně je, dvacáté století naopak Hartovi vyčítá jeho sentimentální přistup k oněm drsným, tvrdým charakterům, jejichž vnější slupka skrývá často až nepravděpodobně citlivé jádro. Hartovy morálně na první pohled problematické charaktery se často v důsledku síly okolností rázem proměňují a dávají zazářit svému čistému, pečlivě skrývanému nitru. Je pravda, že se v jeho příbězích mnohdy s jistou menší pravděpodobností, nebo dokonce nepravděpodobností můžeme setkat, ale v autorově postoji se skrývá právě cosi z oné až naivně čisté víry v dobrého člověka a jeho nesmrtelnost, jakou tak často objevujeme u Charlese Dickense. A tato přímočará etika má do sebe cosi z půvabu naivního malířství a nemůže nás svou bezprostředností nedojmout. A ještě jeden rys má spisovatel Bret Harte společný s Charlesem Dickensem: výjimečný dar pro plastickou kresbu charakterů. Vytvořil řadu postav, z kterých se staly charaktery takříkajíc příslovečné a vstoupily nastálo do povědomí Američanů o celé době. V prvé řadě jsou to ty, které můžeme vidět v dostavnících westernů: hubatý kočí, který dovede spořádat stejné tak své pasažéry jako náhle se objevivší lupiče (jeho slavný Yuba Bili, živá legenda kalifornských dostavnfků); pak je to onen záhadný mlčenlivý cizinec, z kterého se v dostavníku vyklube buď podvodník nebo lupič, nebo jiný dobrodruh; jemná křehká učitelka, jejiž okouzlující krásu jsou ochotni bránit i ti nejdrsnější; a je tu též onen poněkud komický typ vyrovnaného, vždy spravedlivého a příkladně zásadového stárnoucího džentlmena, který se stává vůdčím duchem dostavníkové i maloměstské společnosti a nenápadně jí vsugeruje své morální zásady - je jím onen jižanský aristokrat s poněkud nemístně ideálními zásadami, romanticky laděný plukovník Starbottle. Jako by Bret Harte v těchto postavách stvořil mikrosvět amerického Západu. Není možné nezmínit se nad výčtem všech těchto charakterů také o postavách, jejichž vylíčený úděl obvinil celou „bílou" Kalifornii z rasistických tendencí. Bret Harte totiž dospěl ve svých povídkách v autora, který při všem romantismu a morální nadsázce dovedl velmi věcně odsoudit vztahy mezi bílými a mezi příslušníky jiných ras, zvláště Indiánů, černochů a Cíňanů. 
K tomu mu opět pomohla osobní zkušenost: Roku 1858 byl v osadě Eureka svědkem zmasakrování šedesáti Indiánů, mužů, žen i děti, které bílí lynčovali pro údajné třídenní rušení klidu veselicemi s tancem. Bret Harte se odvážně postavil proti tomuto nelidskému činu, který se stal nejtemnější skvrnou kalifornských dob zlaté horečky. 0 to silněji pak zaznívá z jeho povídek soucit s těmi, kdo jsou nejníže a chtějí pouze žít svůj obyčejný všedni, ale přitom tak pestře proměnlivý život. 
Pro onu srdečnost, lidovost a víru v dobré jádro člověka skryté pod sebetvrdší slupkou, jež je nakonec jen ochranou proti drsnému prostředí, přežily Hartovy povídky dodnes. V českých zemích má četba výraznou nepřetržitou tradici, kterou zahájil svými překlady již básník Josef Václav Sládek. Snad u nás Bret Harte zdomácněl proto, že nám nabízí tak svéráznou literaturu, která je působivou směsici romantismu, realismu, lokálního koloritu, drsnosti i jemnosti, ale hlavně oné víry v dobré lidské srdce.