Informácie o autorovi

Caesar, Gaius Iulius

Dátum narodenia: -100

Dátum úmrtia: -44

Popis:

Významný státník, politik, diktátor, samovládce a spoluutvářitel dějin největší a nejslavnější říše starověku, Gaius Julius Caesar, významně ovlivnil Římskou říši své doby, kdy byla Římská republika v krizi a Caesar se úspěšně podílel na jejím faktickém i formálním rozpadu. Tato složitá osobnost si zaslouží podrobnější pozornost.

Narodil se 13. července v roce 100 před Kristem ve starobylém, ale chudém patricijském rodě Juliů. Svou strmou politickou kariéru zahájil v roce 63 jako nejvyšší pontifik a postupoval přes prétora v západní Hispánii až k hodnosti konsulské v roce 59. Aby zvýšil své politické šance, uzavřel tzv. 1. triumvirát v roce 60 s Gnaeem Pompeiem Magnem a Marcem Licinem Crassem (šlo v podstatě o opoziční smlouvu starověku, kdy se tři nejmocnější muži Římské říše, vzájemní rivalové v boji o moc a potenciální samovládci, dohodli na uzavření spojenectví proti senátu a republikánům) který se rozpadl, když byl Crassus zabit v pro Řím katastrofální bitvě s Parthy u Krahh.

V oblasti armády se Caesar vyznamenal neméně dobře. Jeho vojenské úspěchy v Galii vstoupily do dějin. Dovedl dokonale těžit z nejednotnosti a sporů mezi germánskými kmeny, které záměrně rozněcoval. Slavným se stalo jeho vítězství nad galským předákem kmene Arvernů Vercingetorixem, který vedl všeobecné protiřímské povstání v roce 52 a dlouho Římanům, také díky dokonalému naplánování situace, vzdoroval. O svých taženích napsal Caesar své slavné "Zápisky o válce Galské", kde stručně a nechvástavě popsal svá tažení.

 V roce 51 se už tak dusná atmosféra mezi Caesarem a Pompeiem vyostřila, když drzost Pompeia a senátu dostoupila vrcholu, a Caesar se vydal k pochodu na Řím. Když překročil říčku Rubico dělící předalpskou Galii od vlastní Itálie, pronesl prý onu citátovou větu: "Alea iacta est" - "Kostky jsou vrženy", občanská válka byla na spadnutí. Jsme o její části informováni stejně jako o galském tažení z Caesarových "Zápisků o válce občanské", které jsou napsány stejným slohem. Dlouhý, téměř pětiletý proces občanské války byl vyplněn střídavými boji, obdobím Caesarovy přítomnosti v Římě a administrativními zásahy do poměrů ve městě.

Zprvu šlo vše velmi hladce. Pompeius nebyl schopen postupu Caesarových vojsk vzdorovat a zanedlouho jeho sok stanul před branami Říma, ze kterého mezitím Pompeius a většina jeho přívrženců senátorů zbaběle uprchla. 9. února po dobytí přístavu Brundisia byla již fakticky celá Itálie pod Caesarovou nadvládou. Když si prozatímně uspořádal poměry v Římě, vydal se do Hispánie, kde byla Pompeiova vojska, která nemohla do bojů v daleké Itálii zasáhnout. Jeho armádu na hlavu porazil, čímž výrazně oslabil naděje na zvrácení situace. Než se ale mohl vrátit do hlavního města, kde byl mezitím zvolen diktátorem, musel se vypořádat s nespokojeností v řadách vlastních vojáků. V Římě ve velmi krátké době upravil poměry a mohl znovu podniknout tažení do Řecka, kam se Pompeius po svém útěku uchýlil a narychlo shromáždil vojsko. Po počátečních těžkostech Caesar zvítězil v bitvě u Farsalu a jeho sok měl co dělat, aby uprchl do Egypta, kde ho nijak dobře nepřivítali, a protože se obávali poskytnout azyl nepříteli obávaného Caesara a nestáli o to, aby se někdo vměšoval do jejich vnitřních sporů o trůn, vyřešili tento problém svérázným způsobem: Pompeia zabili a jeho hlavu poslali Caesarovi jako výraz spřízněnosti. V Egyptě strávil budoucí diktátor 9 měsíců, dosadil Kleopatru na trůn a zažil s ní proslulý románek, než se musel vrátit kvůli znepokojujícím zprávám z Malé Asie a Afriky zpět do Říma. Po absolutním vítězství nad Farakem, mladým pontským králem, v Malé Asii, poslal do hlavního města známou správu: "Veni, vidi, vici" - "Přišel jsem, viděl a zvítězil". Nejdříve musel znovu uspořádat poměry v Římě a armádě, protože jeho dřívější změny byly velmi prozatímní a k vyřešení dlouhodobou krizi vyřešit nemohly, aby zasáhl do poměrů v severní Africe, kde se začala hrozivě zdvíhat vzpoura z řad Pompeiových stoupenců, ke kterým se přidal i domorodý numidský král Juba. Zde s pomocí černošského krále Bokchuse nad protivníky nakonec díky geniálně sehrané bitvě u Thapasu zvítězil a mohl se vrátit do Říma, aby oslavil triumfy za svá vítězství. Poté Caesar nadále upevňoval svou moc, aby se mohl znovu a naposledy roku 45 vypravit do Hispánie kvůli potlačení vzpoury posledních sil Pompeiových synů u města Mundy. V Hispánii Caesar učinil definitivní konec občanské válce trvající od pověstného překročení říčky Rubico do roku 45.

Když se Caesar pohodlně usadil v pozici neohroženého diktátora a samovládce, nebyl mu dopřán ani rok ve vrcholné etapě politické kariéry. V době, kdy byla římská republika již fakticky i formálně mrtvá, se poslední demokraté rozhodli vzkřísit ji způsobem, který se zdál být nejjednodušší. Ale zavraždit Caesara a přinutit senát k odhlasování nových republikánských zákonů se ukázalo být tou nejneprozíravější formou, která měla demokracii nastolit. Spiklenci z řad senátorů nebyli s to pochopit, že odstraněním diktátora se nezbaví situace, která si v říši tak velkých rozměrů diktaturu, vládu pevné ruky a silné osobnosti vynutila a vyžadovala ji. Z těchto a vícero jiných důvodů byl Caesar 15. 3. na březnové ideje zavražděn.

Stalo se tak v senátu, kam se Caesar i přes naléhání své ženy Calpurnie přece jen vypravil. Spiklenci mu svými dýkami uštědřili 23 ran, ze kterých jen jedna byla smrtelná. Pověstná slova: "I ty, můj synu?", kterými měl ještě oslovit Marka Iunisa Bruta, však zřejmě nejsou autentická. Po jeho smrti se rozpoutal lítý boj o moc, který vedl ke vzniku 2. triumvirátu, a druhá občanská válka, ze které vyšel vítězně Caesarův prasynovec Gaius Octavius, když porazil senát, Marka Antonia, věrného Caesarova přívržence, který si právem činil na titul nárok, a Kleopatru, která se s ním spojila.

Caesarova osobnost zásadně zasáhla dějiny Římské říše a ovlivnila politickou situaci na dlouhou dobu a také díky ní byl zánik republiky doveden do zdárného konce, který pro říši znamenal vesměs do budoucna vládu teroru, diktatury a dokonalou koncentraci moci do rukou jedné osoby. Někteří Caesarovi nástupci si dokázali moc podržet a život pod jejich diktátem se stal pro lid utrpením, někteří byli slabší a charakternější a říše pod jejich rukou v rámci možností a předpokladů vzkvétala, ale nakonec všichni, stejně jako sám Caesar, byli samovládci s vlastními kladnými i zápornými osobními cíli. Z jeho osoby si brali příklad velicí státníci, politici i diktátoři od starověku až po současnost. Díky svému charizmatu a genialitě se stal nejvlivnější osobou své doby a nejdiskutabilnější osobností starověku. Dnes již nikdo nedokáže říci, jaká politická kariéra by ho čekala, nebýt spiklenců, ale jisté je, že měl velké ambice....